Prvním příběhem, který jsme objevili tím, že jsme si ho prožili na vlastní kůži, byl příběh inspirovaný nesmrtleným dílem Karla Maye o zášti a intrikách, ale i o přátelství a pomoci. Děti se ocitly v kůži několika indiánských kmenů, učitelky představovaly další postavy divokého západu. Každý tým měl za úkol co nejlépe splnit zadané úkoly a u toho chránit svoje dílo a svoje zdraví (cedulka s číslem na čele). Brzy se rozpoutal opravdu divoký západ, týmy se vzájemně "vraždily" přečtením čísla, ostatní týmy podezřívaly z toho, že jim škodí... Poslední úkol, vyzvednout poklad ze skrýše ve vodopádu, byl ale pro jeden samostatný tým nesplnitelný, také bylo potřeba použít obě ruce, nebylo čím si chránit číslo na čele... Trvalo jen chvíli, než si všichni uvědomili, že budou muset uzavřít příměří a nestřílet po sobě. A proč vlastně se předtím vraždili? Při záverečné reflexi jsme došli k tomu, že pokyn "škoďte si" nikde nebyl řečen... A kdo tedy týmům neustále odnášel kusy totemu, bral kameny na ohniště a vyléval vodu z barelů? Překvapivě ti, kdo nejvíc opakovali, že tu "někdo" škodí a šířili pomluvy a nenávist - paní učitelky v rolích dalších postav.